SIMENON,Georges Joseph Christian
*13. února 1903 Lutych
+4. září 1989 Laussane
Belgický romanopisec a autor detektivek s Maigretem. Stěží by se na světě našel milovník detektivek, který by nedokázal odpovědět na otázku, jaký proslulý komisař má svou kancelář na pařížském nábřeží Zlatníků. Každý jistě bez zaváhání vyřkne jméno, jež se v literatuře stalo pojmem podobně jako Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot, mimochodem také Belgičan. Však také spisovatelské nadání Maigretova duchovního otce Georgese Simenona vyzdvihl i přísný kritik André Gide, když jej nazval Balzakem 20. století. Simenon nám zanechal na 400 románů, a i když polovina z nich patří do oblasti brakové literatury, zbývající mu stačily zajistit světovou slávu. Vyšly totiž v celkovém nákladu přesahujícím dnes 600 mil. výtisků v 60 jazycích světa. Desítky z nich byly zfilmovány a i kdybychom se soustředili jen na Maigreta, 75 románů a novel, v nichž se tento detektiv objevuje jako hlavní postava, stačí k vybudování pomníku spisovatele, který bude trvalejší kovu. Rozhovor z roku 1967, který v časopise Paris Match uveřejnil žurnalista Gilbert Graziani dává zajímavě nahlédnout do Simenonovy tvůrčí metody. Je pravda, že existuje jakási simenonovská mechanika?
Je pravda to, co se říká, totiž že vaše potřeba psát je svým způsobem potřeba uniknout sobě samému?
Sám často říkám, že po dvou, třech měsících bez psaní románu se necítím ve své kůži. Ale teď se ptám, jestli neexistuje ještě jiný důvod, hlubší. Jsem z rodiny malých lidí. Můj dědeček byl řemeslník. Moji strýcové také. Můj otec, "intelektuál rodiny", byl zaměstnanec pojišťovny. Moje matka ubytovávala a živila čtyři nebo pět studentů, kteří vládli domu. - První zásada, která mi byla vštípena, je: kdo nepracuje, nemá právo na svůj denní chléb. Chtěj nechtěj jsem si uchoval ducha malých lidí. Když nějaký čas nepracuji, začne se mě bez mého vědomí zmocňovat pocit viny, který mě vyvádí z míry. Stejně tak jsem si z dětství uchoval podvědomou pokoru. Když do mě například na ulici někdo vrazí, mojí reakcí je ne rozzlobit se, ale omluvit se.
Co si myslíte o té pověsti, kterou máte, totiž že píšete až příliš snadno?
Píšu rychle, to je pravda, protože pracuji s napětím. Jsem schopen udržet své postavy živé, stejně jako atmosféru, která je obklopuje, jen po krátkou dobu. Dlouho jsem mohl psát jedenáct dní po sobě. Moje romány proto měly jedenáct kapitol. Teď už píšu jen sedm dní a moje romány tak mají sedm kapitol.
Určitě existuje jistá mechanika, a nejen v mých románech. Ať jsem kdekoli, padne na mě ospalost v deset hodin večer a probouzím se v šest ráno. Některé věci se stále opakují. Patří mezi ně moje čtyři nebo pět procházek denně. Když ucítím potřebu psát, stačí, když si některou procházku prodloužím. Stane se z ní dlouhý samotářský pochod po venkově - a reflex téměř vždy zapůsobí. V duchu se mi začne rodit neurčité téma, siluety postav, něco jako melodická linka... To znamená, že za dva nebo tři dny budu moci vyhledat jména postav, dát jim identitu, rodinné zázemí, povolání, tiky... Od té chvíle jsem "v románu" a za sedm dnů to bude hotové. Ale není to bez bolesti. V první den psaní mám takovou trému, že se musím nacpat uklidňujícími prášky.
Jak se dnes díváte na své povolání spisovatele?
Nejsem spisovatel, nejsem literát. Jsem romanopisec. To je rozdíl. Už dlouho považuji svou práci spíš za řemeslo a sebe rád vnímám jako řemeslníka. Byl bych šťastný, kdyby byly naše nástroje trochu těžší a jejich manipulace obtížnější, než je v případě tužky a psacího stroje...
Rozhovor přeložil Michal Lázňovský
Náhledy fotografií ze složky Georges Simenon